Starosta Židlochovic: Sametová revoluce přinesla možnost říct svoje názory

Ilustrační foto
Autor: Adam Jones, Wikimedia Com...

Letos v listopadu slavíme kulaté výročí sametové revoluce. Jak jste prožíval pátek 17. listopadu před třiceti lety Vy?

Vlastně si na samotný 17. listopad moc nevzpomínám. První informace o tom, že v pátek v podvečer v Praze k něčemu došlo, se ke mně začaly dostávat až v průběhu neděle. Šlo však jen o mizivé útržky z Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy. Zlom nastal v pondělí. Byl jsem ve 3. ročníku vysoké školy zemědělské, zrovna jsme měli vojenskou katedru a v ten den jsme začínali v 6 hodin ráno. Oblékali jsme právě uniformy, když přiběhl kluk a začal nám sdělovat podrobnosti o páteční demonstraci v Praze. V ten okamžik jsme pochopili, že situace nabírá obrátky pro naši zemi ne úplně běžné. Cestou domů jsme se s mými rodiči bavili o tom, že bude potřeba něco dělat. Vzpomínám si, že i když rodiče byli zprvu trochu opatrní, zažili si rok 1968, podpořili mě, abych se angažoval v organizaci stávky na škole.
Hned v úterý se začala připravovat okupační stávka, já jsem se stal členem stávkového výboru a společně s dalšími jsme zahájili přípravy. Následující měsíc jsme pracovali ve škole skoro nepřetržitě, spalo se ve spacácích v učebnách a domů se jezdilo jen pro zásoby jídla a peněz.

Jaký je Váš nejsilnější zážitek?

Celé období mi splývá do řetězce událostí, z kterých si dneska nic moc nepamatuji. S výjimkou jedné, kdy jsme na základě avíza vyrazili celá skupina za Brno směrem na Vranov, kde se pálily dokumenty StB. Našli jsme však už jen popel.

Pamatuji si to ale hlavně proto, že při návratu jsme neměli peníze na jízdenky a lidé se na nás skládali do čepice, kterou poslali skrz celý autobus.
Pamatuji si také ulice polepené množstvím vtipných plakátů. To byla taková specifická záležitost listopadové revoluce, i při vší vážnosti si zachovávala humor.

Nejsilněji jsem ale vnímal pocit obrovské sounáležitosti a vzepětí, které ve společnosti vládlo. Lidi k sobě měli hrozně blízko, všichni se zdravili a byla na nich vidět radost ze změny.

Revoluce přinesla obrovskou dávku euforie, cítí ji společnost i dnes?

V roce 1989 byli mnozí velmi naivní. Mysleli si, že euforie přetrvá a že společnost zůstane stejná. Historie nám ale jednoznačně ukazuje, že každá změna vyplavuje i otrlé jedince se schopností z nové situace vytěžit maximum pro čistě osobní prospěch. To častokrát vede k silné deziluzi. Důležité však je, jak se k ní postavíte.

Mě to vede k tomu, abychom se angažovali, protože představa, že to někdo udělá za nás, je v demokracii špatná. Demokracie je tady od toho, abychom projevovali názor a sami se snažili věci měnit. Je však nutné říct, že jsme se museli spoustu věcí nejprve naučit. I tak si myslím, že polistopadová radost je stále přítomna.

Demokracií jsme získali spoustu výhod, některé se ale mohou jevit i jako kontraproduktivní. Například chcete-li postavit vlakový terminál, musíte mít souhlas všech majitelů pozemků, včetně sousedů. Výsledek je vždy nejistý.

Souhlasím, že právě infrastrukturní záležitosti se za totality děly snadněji a rychleji. Dnes to stojí čas. Lidé přirozeně hájí svá práva a já jejich požadavky nepovažuji za něco špatného. Je třeba s nimi mluvit, protože každý jeden člověk má své obavy a debatou ho lze jeho strachů zbavit. Tlačit na věci hrubou silou způsobuje pnutí ve společnosti, což zakládá na budoucí otřesy.

Za starých časů bylo líp, slýchám ještě i dnes.

Vnímám to jinak. Svět se vyvíjí a náš pohled na mládí je vždy zidealizovaný. Proto je dobré někdy se přes staré fotky podívat do prázdných regálů obchodů a na fronty před masnou s jedním druhem salámu nebo si vzpomenout na čekání před Mikulášem u zeleniny, zda bude dost banánů pro vaše děti. Bohužel málokdo si dnes uvědomuje, že před revolucí byl systém v ekonomickém kolapsu a byl jasně neudržitelný. Komunisté měli připravený tzv. soubor ekonomických opatření, který měl vést k liberalizaci cen s výsledným obrovským nárůstem cen, např. máslo by podražilo až pětinásobně. Soubor opatření měl odstartovat 1. 1. 1990.

Někdo může i přesto vnímat v minulém režimu určitou jistotu, měl práci, zaručený příjem…

Tyto zdánlivé pocity jistoty však byly vyváženy obrovskou mírou nesvobody. Člověk dostal pracovní zařazení, o kterém nepolemizoval, nesměl. Jistota tedy znamenala, že nemusí přemýšlet o zítřku, protože zítřek bude stejně špatný jako dnešek. Dnes spousta lidí odmítne zaměstnání neodpovídající jejich dosaženému vzdělání.

Ano, současný systém s sebou nese i míru nejistot, ale v momentě, kdy člověk opravdu pracovat chce, na dně se neocitne, společnost se o něho postará. A přibyla nám celá řada výhod, můžeme cestovat, je-li to v souladu se zákonem, můžeme dělat, co chceme, nikdo nás do ničeho nemůže nutit, stát v jednání s námi musí obhájit svoje postoje.
Obrovsky nabyla míra osobní svobody, a to je pro mě velká hodnota.

Co sametová revoluce přinesla republice, co přinesla nám lidem?

Republika jsme my. Každý z nás tvoří republiku. Takže každý z nás získal to, co získala republika. A pro mě je to především atribut svobody. Já osobně považuji za dar, že mám možnost říct a obhájit svoje názory, jsem za to vděčný.

Svoboda je založená na respektu k ostatním a je zřejmě potřeba několik generací, než k tomu lidé dorostou. Ale i tak je svoboda jednoznačně největší benefit, který jsme získali.

Článek byl se souhlasem vydavatele převzat ze Židlochovického zpravodaje. Titulek byl pozměněn.